NaRovinu: Můj příběh 

Jednou z věcí, kterou posledních asi 5-7 let trénuji, je vděčnost. Na této cestě to nebylo jednoduché. Bohužel jsem na začátku neměl karty skvěle rozdané. Po těžkém rozvodu rodičů a tahanicích o mě jsem zůstal sám. Po zkušenostech s plejádou návykových látek a náhodou dokončené maturitě jsem skončil jako alkoholik a přidavač na stavbě. Přišel jsem o přátele a rodina už nevěděla, co se mnou...

Po letech rizikového chování na okraji společnosti a hraní se životem a smrtí se stal zázrak. Ve svých 22 letech mě maminka "poslala jako dárek" ke strýci, který žil ve vnitrozemí Anglie, a můj se začal měnit se k lepšímu. Zbavil jsem se jako zázrakem alkoholu, gamblerství a toxických vzorců chování, a to bez mého přičinění. Po 3 letech práce v továrně a později jako řidič kamionu v krásné Anglii a úžasné Londýnské metropoli jsem se trochu rozmluvil a vrátil zpět do Čech. Začal jsem pracovat jako nákupčí v nadnárodní společnosti, a život byl najednou zdánlivě opravený a krásný. Po dvou letech náročné práce ve středním managementu přišlo vyhoření, dno, deprese a neschopnost dále pracovat. Okamžitě jsem se objednal na psychiatrickou ambulanci, nenapadlo mě nic jiného, co by mi mohlo pomoci. Byla mi diagnostikována klinická deprese a byl jsem déle jak měsíc na nemocenské a snažil jsem se dát dohromady. V práci se mě jeden z šéfů zastal, pomohl mi a nechal mě asi rok pomalu se znovu začleňovat do pracovního procesu. Byla mi předepsána antidepresiva na několik let. Krátce na to jsem začal cvičit asijská bojová umění a díky nim získávat odvahu. Měnil jsem sebe a nevyhnutelně přišla i nutnost změnit zaměstnání.

Po několika letech úspěšného léčení depresí (psychiatrie, psychologie) přišla láska a zamilovanost, která spustila paranoidní psychózu, halucinace, stihomam a mánii. Najednou se z depresivní poruchy stala diagnóza bipolární schizoafektivní poruchy a paranoidní schizofrenie (byly mi předepsány stabilizátory nálady a antipsychotika). Na chvíli se život zastavil a opravdu hodně zpomalil.

Skrze péči psychiatra a psycholožky mě osud asi po 3 letech léčení dovedl do psychoterapeutické poradny a po prvních letech terapie se mi splnil sen - začal jsem studovat vysokou školu, což jsem si odmalička přál (než se to všechno "pokazilo"). Loni jsem úspěšně dokončil bakalářská studia a začal jsem studovat navazující magisterské studium prvním rokem. Sen se splnil. Jsem o 180 stupňů "jiný člověk" než před deseti lety. Naučil jsem se více ocenit to nejcennější, co máme - mezilidské vztahy. Rodina, přátelé (spolužáci) a další... Aby toho nebylo málo, byl jsem nucen odejít i ze svého druhého zaměstnání na konci bakalářského studia (bylo to dilema mezi prací a školou). Vždycky jsem chtěl podnikat, a před asi rokem a půl jsem začal. Podnikání mě baví, dá se dělat poctivě a slušně, a je to cesta, která mi možná pomůže vydělat peníze a dostat mě tam, kam si přeji (dobrovolnictví, zahraniční humanitární mise, psychoterapeutický výcvik) a zlepšovat život a svět, nebo třeba jen "jen" být a žít dobře.

Studium se mi vydařilo, podnikání mi jde neméně dobře, a co se týče mezilidských vztahů, nemohu si stěžovat. Dlouhou dobu jsem bral silné léky, které mi skutečně pomohly. Nyní mám téměř čtyři roky individuální psychoterapie za sebou a po deseti letech užívání jsem téměř rok bez jakékoliv medikace. Možná budu potřebovat léky znovu, až to bude potřeba. Jednou mi už zachránily život. Nebrat léky není to nejdůležitější v životě, a nemusí to být cesta pro každého. Zúčastňuji se seminářů a seznamuji se s psychoterapeutickými metodami, a přihlášku na psychoterapeutický výcvik mám na stole. Navázal jsem spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví (NUDZ) a snažím se stát se Peerem nebo Ambasadorem. Úspěšně jsem složil několik obtížných profesních zkoušek. Postupuji ve svém vlastním tempu, a mé motto je "pomalu nejdál dojdeš" (Slowly, slowly, catchy monkey).  

Jsem velmi vděčný za to, že jsem mohl být mnoho let inspirován úžasnými lidmi, a jsem zvědavý, co život přinese a odnese. Někdy večer přijdu úplně vyčerpaný domů po náročném dni, pohádám se s přítelkyní a ocitnu se na dně. Ale jindy mě naplní neuvěřitelná radost, když se podívám na slimáka v trávě, svítí sluníčko nebo za mnou přijde naše kočka, a můžu si jen chvíli odpočinout, dýchat a radovat se, že prostě jsem. Rozhodně se mi nepodaří každý den, ale to je v pořádku.