Právě jsme vzlétli ... 

Právě jsme vzlétli z Pražského letiště, sedím v letadle na prostřední sedačce, vedle u okénka sedí Johanka a jsme na cestě na prodloužený víkend do anglického městečka, kde si užijeme cesty po památkách naší oblíbené hudební skupiny, pobřeží Liverpoolu a ochutnáme vůni a náladu lidí anglosaského světa, kde byla demokracie dávno před námi. Kde nepoznali komunismus, totalitu, nadvládu Rakouska Uherska, kde jejich maska v roli na jevišti života (jak psal Shakespeare) je většinou úsměv, milé otázky, decentní návrhy, i když se pletete; kde je gentlemanství na denním pořádku. Prodavačky se smějí, přejí hezký den a celé to pozlátko, pod kterým jsou hluboko uvnitř stejní lidé jako Bohémové v Bohemii, mají stejné trápení, stejné naděje, touhy a očekávání. Berou dokonce stejná antidepresiva a možná v hojnější míře. Jejich úsměv a prvoplánová dobrá nálada nicméně, jak věřím, není způsobena otevřenějším přístupem k braní antidepresiv.

Anglie je zemí, kde proběhla v druhé polovině 20. stolení sexuální revoluce, kde bořili konvence Beatles, kde Churchill sliboval pot a slzy. Kde padaly bomby na obydlená města a na oplátku za každou jednu dostal Hitler deset bomb zpět. Je to také země, kde vládla železná lady, britská královna panuje do teď. Země, která nedávno opustila společné hřiště a vystoupila z Evropské unie. Země, kde se mluvilo o psychoterapii a duši, bolestech, trápení, sexualitě v letech, kdy se u nás za totéž zavíralo, trestalo, ponižovalo a převychovávalo jíst vidličkou v jedné ruce a nožem v druhé, kde byla zakázána hudba, texty, knihy a další... Pohlavky za tenhle prohřešek jsem dostával od dědy často. Dojíst, co je na talíři, a další menší či větší traumata nás provázela všechny. Jeden terapeut říká, že prakticky nelze dítě výchovou netraumatizovat. Tak teď jak těch škod napáchat co nejméně? Rozhodně se jim nevyhneme. Chyba je fenomén, nevzdávat se také. Nebát se prosadit, ozvat, ukázat, nestydět se. Být sám sebou.

To jsou asociace a myšlenky honící se mi hlavou v letadle do Spojeného království. To jsou vzpomínky a chvilky, které mi "otvíraly hlavu", když jsem ve svých 22 letech poprvé přistál na Londýnském letišti. Našel jsem si první práci u pásu v továrně a poznával Brity. Poznal jsem tak děti rodičů, kteří vyhráli válku proti největšímu zlu, které nás v posledních 100 letech potkalo. Válku za lidskost a důstojnost. Možná tuhle situaci prožíváme znovu, když se zlo objevilo čisté a nefiltrované na ukrajinsko-ruské hranici. Když skončila Bitva o Británii a cca 2.500 spojeneckých pilotů zastavilo s menším počtem strojů převahu německého bojového letectva nad Británií, Churchill prohlásil: "Tolik lidí nebylo nikdy tak moc vděčno, takové malé hrstce lidí."

Pracoval jsem v Británii tři roky. Přestal se tady denně upíjet alkoholem, do Anglie jsem přijížděl jako přidavač na stavbě, který propil svou výplatu dříve, než ji dostal. Ve skutečnosti jsem ji prohrál v kartách u pití, je v tom nějaký rozdíl? Přijížděl jsem do Anglie jako mladý dvaadvacetiletý kluk, který nevěřil v lásku, rodinu, sebe. Nevěřil, že je schopný cokoliv dokázat. Zničený alkoholik, gambler s menší zkušeností různých druhů drog. Bez přátel, bez hlubokých a pevných vztahů. Po vážných psychotických atakách, které mi neumožnily si doma v Čechách udržet jakoukoliv práci. Po těžkém dospívání a velmi těžkém vstupu z adolescentního větu do života, který se opravdu, ale opravdu nepovedl. Jako takto zničené, bezduché nic jsem byl vyplaven na pobřeží Doveru a začal jsem se stavět na vlastní nohy. Nevím proč, neptejte se mne jak. Ale přestal jsem pít, začal jsem se starat o svou tehdejší přítelkyni, sebe a chodit do práce. Od prvního dne, kdy jsem dostal výplatu za jeden odpracovaný den stejně vysokou, jako tehdy za 14 dní práce na stavbě, jsem prakticky nikdy nezaspal. Což byla běžná denní praxe několik let předtím. Přestal jsem hrát automaty, uvažovat nad tím, kde vzít víc peněz a jak zbohatnout. Doteď si pamatuji malý domek s malým dvorkem, kde jsme měli pronajatý pokoj společně s několika spolubydlícími.

Afričana z Nigérie, který mi vyprávěl o tom, jak si otec u něj doma nadělá nemanželské děti a nestará se o ně. Ty pak vyrostou, a když je jim 12 let, tak nad ohništěm nahřejí nůž, najdou svého otce a rozpárají mu na oplátku břicho. Pak si vyndal z lednice syrové kuře, kolem něj nakrájel oloupané brambory, dal to do mikrovlnky, nastavil 30 minut a odešel. Takhle Joseph vařil, sporák ani pánvičku nikdy neviděl. O koření neslyšel. A tímto způsobem se stravoval. Dlouho jsme ho učili zvedat prkýnko na záchodě. Byl to ale skvělý společník a milý člověk.

Při mé diagnóze duševního onemocnění, která mi byla diagnostikována v roce 2012, což bylo sedm let po příletu do Spojeného království, je důležité nevzlétnout moc vysoko, když letím. A neklesnout moc nízko, když se potápím. Před pár lety jsem dokončil potápěčský kurz a snažím se neklesat pod 30 metrů. Sen udělat si pilotní průkaz mne možná čeká, nebo také ne.

V Británii jsem začal vnímat všechno jinak. Dnes, když se ohlédnu, připomíná mi to studii tzv. krysí park. Kdy byl vytvořen prostor, kde potkani měli možnost dvou druhů pití vody. V jedné vodě byl opiát (heroin) a druhá voda byla čistá. Tyto dva životní prostory byly odlišné v tom, že v jednom světě mnoha potkanů nebylo nic zajímavého, byly tam nějaké piliny a prostor, kde můžou být, ale nic navíc. Všichni ochutnali pití s opiáty, stali se na něm závislími. Umřeli smutnou a bolestivou smrtí jako narkomani. Na rozdíl od druhého světa, kde bylo pro potkany připraveno mnoho druhů zábavy, prolézačky, partnerky, dostatek jídla mnoho vnějších pozitivních podnětů.

Detaily studie Bruce Alexandra možno dohledat například zde (nebo v angličtině zde).Světe div se, potkani v tomto prostoru i přesto, že měli volný a stejně dostupný "nápojový automat" vedle čisté vody, stejně jako ti druzí. Opiáty nepili, této látky se nedotkli. Byli spokojeni a šťastni. Tato studie mi připomíná můj pobyt v Británii a mé "znovuzrození", mou záchranu. Za tohle jsem vděčný, zde jsem se takříkajíc probral. Prober se! Na mne křičelo mnoho lidí mnoho let, říkali mi to se vší vážností, s pláčem a slzami v očích. Byli to mí blízcí i nebližší a také mnoho naprosto cizích a mně neznámých lidí. Osud to dovolil na ostrově, kam teď letím, a možná to bylo ne málo podobné výše popsané studii o myším ráji.

Měl jsem dostatek a nadmíru pozitivních vnějších impulzů, aniž bych o tom věděl, či to plánoval. Naivně jako správný snílek si představuji svět, kde budeme mít těchto impulsů dostatek všichni. Představuji si ideál světa, protože ideál je to, k čemu bychom měli směřovat. Věřím v text písně Imagine a věřím, že je to možné. Věřím v písně a texty Jana Wericha, že ten umí to a ten zas tohle, dělbu práce, win-win strategii. Věřím v mnoho věcí a nikdy se nechci vzdát. Učím se bojovat, nevzdávat, doufat. Chci to s Vámi sdílet motivovat Vás k vlastnímu zážitku. Protože zážitek je to nepřenositelné a jediné, které nám pomůže si to uvědomit a něco změnit. Tento text Vám ho nedá. Mě ho dal osud, bůh, nebe, vesmír, maminka, jiní lide, lidská společnost, náhoda? Nevím, komu poděkovat, ale moc dobře vím za co! Děkuji od jisté doby již každé ráno, třikrát a polohlasem, když vstanu z postele. Vděčnost popisuje v krásné přednášce Radvan Bahbouh, na mou vlastní kůži doporučuji: začněte s tím hned.

Celá cesta je pro mne srdcovou záležitostí, trochu mne mrzí, že nedokážu jet vlakem. S nadsázkou řeknu, že nejradši bych šel pěšky, nebo jel na koni. Ještě nedokážu žít bez auta, nebo se dopravovat jen vlakem. Nepřečetl jsem všechny knihy Tomáše Hajzlera, snažím se pomalu, pomalu, ale jistě věřím, že takhle nejdál dojdeš. Snad již brzy.

Jak se zbavit tužeb a potřeb konzumního světa? Jak se zbavit práce, která není možná zas až tak nutná? Jak skloubit svůj život v civilizované společnosti s přírodou, která se rozhodně civilizovat nepotřebuje? Jak snížit zátěž naší civilizace a zachovat přírodu, tím pádem i nás s ní. Ona si bez nás poradí, my bez ní ne. To jsou ještě výzvy, které se snažím řešit, ale rozhodně se necítím nejlépe, pokud sedím v letadle a trochu tuším, že z ekologického pohledu to prý není to pravé ořechové. Tak mi to prosím promiňte, já na tom ještě budu pracovat.

Slowly, slowly, catch the monkey...