Brát léky, nebo nebrat léky - to je, oč tu běží

Po 25 letech zkušeností s psychózami a mánií sdílím svůj příběh. Jaké to je brát léky, přibrat čtvrt metráku, ztratit city a pak je znovu hledat? Co pro mě znamenala diagnóza, medikace a později i psychoterapie. Tento text není návod, ale upřímná zpověď o cestě, která může někoho inspirovat.

Úvod, co já o tom vím?

Tématem tohoto článku je mánie, po 25 letech vlastních zkušeností s psychózami věřím, že se k tématu mohu vyjádřit prostřednictvím jejich sdílení. Mám vyzkoušené funkční i nefunkční preventivní postupy. Téma je ve veřejném prostoru často zmiňované, užívání, nadužívání, stejně jako vysazování psychofarmak je vážnou a klíčovou otázkou pro mnoho z nás. Chci popsat své zkušenosti a pohledy, které rozhodně nebudou fungovat každému. Každý jsme unikát, co mně pomůže, jinému může uškodit. Text není odborný ani návodný. Vše je dobré konzultovat se svým lékařem nebo vyškoleným terapeutem. Věřím, že můj příběh může inspirovat a pomoci. Tvým úkolem je pohlídat, aby ti neuškodil.

Nevýhody, když jsem léky bral

Nejsem sám, kdo dostal antipsychotika a přibral víc než čtvrt metráku. Deset až patnáct let jsem se styděl za to, jak se cítím. Současně jsem se střídavě styděl za to, jak se chovám. Pak jsem dostal diagnózu a mohl se začít stydět za stigma duševně chorého. A ještě k tomu přiberu čtvrt metráku a začnu se stydět za to, jak vypadám. Perfektní kombinace…

Můj stud za přechod z 90 kilo na 120 mi pomohl překonat velmi významný pocit úlevy, protože pro mě diagnóza byla doslova vysvobozením z pekla. Prožíval jsem taková muka, co mi celé město, přítelkyně a přátelé provádí… a když jsem se dozvěděl, že z toho nic není pravda, ale vlastně se mi to tak trochu zdá, bylo to vysvobození.

Asi půl roku před psychózou jsem v roce 2012 potkal svou přítelkyni, zamiloval jsem se (mohl to být jeden ze spouštěčů) a naše láska mohla začít… právě přítelkyně mi byla od "přiklepnutí" diagnózy velkou oporou, stejně tak při nadváze… ani jí to nenapadlo pejorativně komentovat. Všemu jsme se dokázali smát a vypadalo to jako v ráji. Občas jsme se pohádali, ale talíře nikdy nelétaly. S přidáváním medikace vztahové problémy přicházely, stejně tak poté s jejím snižováním. Vše mělo své pro a proti.

Vztah dvou "normálních" lidí je komplikovaný a pokud se vedle partnera postaví člověk s diagnózou, a ten sám ji dostal poprvé v životě, pak je to pro něj šok a těžké. Co to potom musí být pro toho partnera? Na rodinné příslušníky a blízké se často moc nemyslí, ale mnohdy je to pro ně těžší než pro člověka s diagnózou. Co o diagnóze a těchto potížích vědí oni? Ani sám nemocný nemá tušení… v této oblasti považuji práci Peerů a pomáhajících organizací za velmi důležitou součást reformy české psychiatrické péče…

Tenhle popis je pro pochopení souvislostí důležitý, pro někoho může být diagnóza jako rána a neštěstí, u mě to bylo naopak. Druhá velká úleva nastala při čtení naučných knížek o bipolární a schizoafektivní poruše, které jsem od psychiatra dostal. Měl jsem v průběhu dospívání opravdu velmi silný pocit, že jsme uvnitř dva. Nevím, jak to popsat… jeden je hodnej, druhej zlej. Jeden je chytrej, druhej blbej. Jeden je sebevědomej, druhej je takovej ten ňouma. Jeden je podvodník, druhý je charakterní. Představ si, že se tak prostě chováš – jednou tak a podruhé onak. Vlastně nejsi sám sebou a následující dny, měsíce, roky se to tak nějak snažíš pochopit, ale pak už to prostě necháš být.

Dlouhodobě jsem se v životě necítil konzistentní, často jsem se choval názorově tak jako "Kam vítr, tam plášť", později to ustoupilo někam do podvědomí a vlastně jsem na to trochu zapomněl. Teď jsem tedy četl něco jako: "Toto není onen člověk, jeho osobnost, charakter – je to projev této nemoci a lidé si to často zaměňují, člověka pro toto chování soudí a odsuzují. Ale tak to není." Když jsem četl tyto řádky, byl to pro mě zlomový okamžik, který mě spasil, jako bych dostal rozhřešení po zpovědi… nikdy jsem teda u zpovědi nebyl, ale takhle nějak si to představuju. Cítil jsem velkou úlevu a spadl mi kámen ze srdce podruhé.

Chci říct, prášky a diagnóza pro mě ze začátku nebyly problém. Byl jsem za ně rád, byla to moje spása. V tu dobu jsem bral tuším 100+100 mg Zoloftu a hned po psychóze možná 5 mg Zyprexy, po pár letech jsem bral tuším 15 mg denně.

Pozitiva, snižování léků

Namísto toho, abych se držel dřívějšího názoru "lepší tlustej než mrtvej", pomalu jsem začal vidět více negativ, začínal jsem se za nadváhu stydět a současně jsem vnímal menší sílu vlastních emocí. O vzteku a naštvání nemohla být řeč, pláč nebo dojetí jsem přestával cítit úplně, sexu bylo stále méně a partnerský život to nesl těžce. City mi chyběly a toužil jsem je získat zpět.

Asi po 3–5 letech na Zyprexe a přečtení pár knížek jsem se nechal od přítele přesvědčit, že brát tyhle léky doživotně nebude optimální. Začal jsem si uvědomovat negativní účinky a konzultoval jsem to s psychiatrem, ten mi víceméně hypotézu potvrdil. V té době jsem začal docházet na psychoterapii a konzultoval to s terapeutem. Postupné snižování bylo odsouhlaseno všemi stranami a začali jsme. Vzpomínám si, že jsme možná snižovali po 2,5 mg… trvalo to asi 5 let. Z 15 mg jsem nakonec skončil na nule. Stejně tak s antidepresivy. To byla životní etapa od psychózy v roce 2012 do roku 2020.

Doteď si pamatuji, jak přítelkyně tohle období snižování antipsychotik vždycky nesla hrozně špatně. Každé snížení bylo dost těžké. Byl jsem verbálně agresivnější, někdy až nesnesitelný, podrážděný a vždycky jsem si to vysvětloval tím, že to bude trvat jen chvilku a uklidní se to. Opravdu se to uklidnilo, bylo to pak trochu lepší. Ale partnerce to nezávidím a každé snížení léků bylo dalším krokem k rozpadu našeho vztahu.

Výhodou bylo, že se tento vztek a agresivita daly zpracovávat na psychoterapii. Vždy to vedlo do dětství, ale trvalo to roky a ze začátku se mé vědomí točilo vždy na partnerku. V prvních letech terapie jsem ještě nedokázal odlišit, jestli se zlobím na partnerku, na rodiče, nebo je pod tím vlastně úplně jiná a hlubší emoce. Nicméně možnost zpracovat svá traumata na terapii považuji za tu nejcennější příležitost v životě. Přístup ke svým citům a emocím, přístup k sobě a možnost práce na sobě bych pravděpodobně mohl považovat za největší benefit snižování medikace. Kdybych to mohl udělat znovu, nikdy bych neklesl na nulovou hladinu, abych nad sebou nemohl úplně ztratit kontrolu. Nicméně benefity terapie a této vnitřní práce považuji za životní milník. Stejně tak věřím tomu, že nulová hladina léků mohla mít tragické následky a dnes by třeba již neměl kdo tento článek psát, nebo ještě hůř.

Velká výzva se po letech povedla, byl jsem na nulové hladině medikace. Byl jsem pod dohledem pravidelných návštěv u psychiatra, docházel na psychoterapii. Začal jsem mít pocit, že jsem to poprvé v životě já. Že mám svůj život pod kontrolou a začínám žít. I přesto, že v předchozích 20 letech před diagnózou jsem několikrát nedokončil ani první semestr, s léky a pod kontrolou jsem mezitím dostudoval bakaláře a cítil se, jako když dokážu v životě cokoliv. Psal se rok 2020.

Ve vztahu s partnerkou tu byl problém, vše se mi dařilo a měl jsem chuť odejít a "roztáhnout křídla", zároveň jsem chtěl být s ní, vlastně jsem nevěděl, co chci. Byl jsem v tom upřímný a ona to zcela pochopitelně nechtěla dál snášet.

Chtěl jsem si splnit sen, že budu podnikat. Zkoušel jsem, co mě napadlo, během jednoho roku přivezl a prodal tři auta z Německa, karavan z Anglie, otevřel si živnost hodinového manžela, ale nic z toho nebyl extra úspěch… tak jsem nastoupil jako OSVČ bankéř do banky a plánoval pokračovat navazujícím magisterským studiem vysoké školy. Přítelkyně občas zmiňovala, že mám mánii, ale to jsem si nenechal líbit a bylo to časté téma našich sporů. Hádal jsem se "do krve", že nepozná rozdíl mezi hypománií a mánií. Průšvih se začínal blížit… ale o tom až příště.