Bod zlomu a naše vlastní limity?
Neustále se ptám, co mohlo být klíčové při mém postupném zotavení z těžkých klinických depresí a psychotického onemocnění.
Při sledování a poslechu Života za zdí jsem jsem dozvěděl, že proměna je postupný proces. Například v několikaleté terapii lze těžko najít bod zlomu. Já si sám pro sebe dělím vlivy na vnější a vnitřní. To co mohu ovlivnit a to co ne. V předchozím článku, jsem popsal externí vliv a změnu prostředí jako definitivní bod zlomu, identifikoval jsem ho později v dalším článku také klinickou studií "krysí park", která tuto změnu prostředí jako zásadní popisuje. V tom jsem já definitivně neměl prsty, bylo to před 17 lety a byl to bod zlomu, který jsem neřídil, neovlivňoval a nechal se vést "osudem".. Chci se teď podívat na to, co můžeme dnes udělat každý sám. Můžeme se k takovém bodu zlomu "dokopat sami"? Ptám se co já sám udělal a co by mohlo někoho jiného inspirovat. V podstatě můj cílený rozvoj a růst, mohu-li to tak pojmenovat, začal před 10 lety a to nutností. Jedna z teorií popisuje (psychologie, či ekonomie?) naši snahu něco měnit pouze z nutnosti, "pokud nemusíme, nic neměníme". Pokud je nám cokoliv tak nepříjemné, nepohodlné či nemilé, že musíme udělat změnu. Uděláme ji. V opačném případě setrváváme, kde jsme. Je nám dobře. Pokud se nepletu, nazývá se to "komfortní zóna". To je místo, kde se dobře vyznáme a není nám to tak nepříjemné, abychom ho opustili. Jedná se o místo názorové, mezilidské, vztahové, fyzické i duševní.
Pokusím se parafrázovat, v jedné z biografií Václav Havel mluví o tom, že veškerá jeho činnost a úvahy nejsou hrdinství, ani snaha být zajímavý, ale nutnost. Pokud to totiž nečinní, něco ho sžírá, myšlenky a pocity bolí, on musí dělat to co dělá. Při tomto dokumentu jsem si uvědomil, že nejsem sám. Že jsme všichni tak trochu z jedné formy. Proč nepiju a jsem abstinent, je to hrdinství? Není to hrdinství. Bolest a deprese druhý den po alkoholu jsou stejné jako cítíme z textů písní mnoha umělců, jen z nutnosti tuto bolest a trápení znovu neopakovat, jsem vydržel nepít. Otázka proč jsem tedy předtím závislosti propadl a několik let jí nebyl schopen odolat je na psychology. Deprese a bolest při "opici" mne ve skutečnosti vlastně přestat pít nedonutila. Kde byl bod zlomu? Byla to až absolutně terminální a nepopsatelná zkušenost psychotické ataky, bolesti a utrpení sdíleného s rodinou, přáteli a zážitek na maximu mého pomyslného tachometru, byl jsem na okraji skály, ke které jsem se blížil zhruba 15 let. Viděl jsem z ní dolů a jedna z věcí, kterou tehdy při ulevujícím "rozsudku" zvaném diagnoza psychiatr pronesl, bylo doporučení přestat pít. Jako tonoucí chytající se stébla jsem začal řešit a hledat vše, co by mi mohlo pomoct. Rozdíl a posun oproti adolescenci a této diagnóze po třicítce byl asi ten, že jsem si již nepřipadal nesmrtelný, všeznalý a pochopil jsem, že se bez pomoci neobejdu. Proto jsem se na cestu abstinence vydal.
Co byly další bodíky zlomu, nebo cestičky, které mne možná posunuli?
Na začátku jsem zmínil komfortní zónu. Dále bych se rád věnoval odolnosti. Již nebudu zmiňovat neméně důležitou vděčnost, kterou jsem mnohokrát již ve svých předchozích článcích popisoval.
Najdeme mnoho videí, knih a materiálů o komfortní zóně a jak je důležité z ní vystupovat. Popíšu mou zkušenost. Mezilidské vztahy pro mne zpětně jsou něco, co mne opravdu vyvádělo a dodnes vyvádí z komfortní zóny. Od psychologů a terapeutů se dozvíme, že mezilidské vztahy vždy zraňují, pokud nás vztah vůbec nezraňuje, není to vztah. Naopak to co nám pomáhá růst, jsou právě mezilidské vztahy. "No pain, no gain." Tohle je pro mne uvědomění velmi důležité. Když nás to bolí, když nám to ubližuje, co nám umožní to neustále dál zkoužet znovu a znovu? Zlepšovat se. Je to odolnost. Velmi mne posunula společnost lidí, ve které jsem se pohyboval a pracoval. Po roce 2012, kdy jsem začal poslouchat videa Tomáše Hajzlera o Svobodě v práci a tenhle fenomén si uvědomovat jsem změnil kolegy a prostředí, firmu. Aniž bych si to uvědomoval, dobře jsem si vybral. V novém prostředí byli lidé otevřenější změnám. Jedna z věcí jež jsme trénovali a ke které nás tehdejší kouč vedl, bylo vyvádění nás z komfortní zóny, pokládání nepříjemných otázek a tzv. brutální upřímnost. Někdo z nás donesl videa Simona Sinka a další videa TED Talk, řešili jsme pomluvy, toxické chování a vše jsme probírali mezi sebou (na úrovni celé firmy 60 lidí a v kolektivu dohromady) se snahou o otevřenost. Způsobilo to několik konfliktních situací. Zpětně bych mnoho věcí řešil jinak. Ale byly to počátky hrozně zajímavých změn a růstu. Pamatuji si na youtube přednášku, kdy mladík ve videu vystupoval z komfortní zóny malými triky. Například se chvíli v bytě pochyboval po tmě, zavázal si oči. Zakázal si na den používat pravou ruku. Když se mu spalo dobře a byl spokojený, obrátil si polštář na stranu postele, kde do té doby měl nohy. Záměrně si nečekaně komplikoval život těmito drobnostmi. Podle toho co jsem dále četl a zažíval, tento způsob chování náš mozek naučí adaptovat se na nečekané změny, ba co víc, naučí nás dělat to, co se mu nechce. Cíleně se učíme odolnosti, kreativitě a přístupu k problémům. Začít můžeme kdykoliv a každý ve svém vlastním tempu. Nesnáším horko? Jdu do sauny. Nechci ven, jdu se projít okolo baráku. Já si tehdy otáčel jednou za dva tři měsíce polštář k nohám. Těch nápadů a komu co přijde vhod bude hromada. Podle mého názoru tahle maličkost, kdy jsem začal sám sebe cíleně vyvádět z komfortní zóny přivedla kluka, který byl ostýchavý, neprůbojný a bojácný někam jinam. Na základní škole se mi při čtení nahlas ve třídě před vyvoláním učitelek tajil dech, stoupal puls, klepal se mi hlas a zajíkal jsem se. Tréma byla obrovská. Prostě krůček po krůčku, nakonec když se ptali v prvním ročníku v 36 letech kdo vystoupí a bude před třídou přednášet nějakou svou prezentaci, paní psycholožka mluvila právě o této schopnosti vystupovat z komfortní zóny, jak to lze trénovat. Jsem 100 % přesvědčen, že první krůčky schopnosti vystupovat před lidmi byli v cílené snaze dostat se z komfortní zóny. Klepal jsem se jako osika, nervózní jsem byl jako pes, ale přihlásil jsem se a šel jsem něco před třídu říct. Bez toho aniž bych si předtím cíleně maličkostmi život "komplikoval" bych to možná nedokázal. A vidím v tom efekt sněhové koule, otočit si polštář k nohám, vlézt do ledového bazénu v sauně, začít pravidelně běhat a cvičit, zavést do života půst a občas nejíst. Tu školu dostudovat, přestat chodit ven a užívat si volného času, věnovat vše studiu, později pak práci. Prostě sám sobě házet klacky pod nohy, jenom tak veliké, které v tu chvíli cítím na hraně svých možností. Pak jsou stále větší a větší, ani si toho nevšimnete a budete překonávat kmeny stromů o velikosti jaké se Vám nesnilo. Dávat si malé cíle, které Vás nedemotivují a neodradí hned na začátku, to je důležité.
Cílem je tedy odolnost?
testování hranic a výstup z komfortní zóny mne také naučilo odolnosti, s ní jde v ruku v ruce sebejistota, odvaha a schopnost následně zdánlivě malé ale přitom subjektivně velké a "šílené" věci podstupovat.
Např. promluvit si s někým na rovinu z očí do očí. Jít sám do kina. Nebouchat v emocích hněvu a vzteku při probírání citlivého tématu, které se mne dotkne. Oslovit hezkou dívku, chlapce. Začít sám(a) navštěvovat spolek turistů, nebo přijít sám a poprvé v životě na Judo či Karate. Promluvit si s kýmkoliv téměř kdykoliv. Nebo třeba jenom vyjít z domu a nastoupit mezi lidi do autobusu, pokud trpím fóbií. Velké věci, některé i pro mne byli nemyslitelné, asi jako výstup na Mount Everest a dnes vím, že to dokážu. Naše limity jsou opravdu nekonečné. Pusťte se do toho a budu moc rád když napíšete svoje zkušenosti s bojem o vlastní limity.
